Pátek 17. ledna 2020, svátek má Drahoslav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 17. ledna 2020 Drahoslav

Nemocnice a štěnice... Oboje samozřejmě adventní!

14. 12. 2019 16:20:05
Bolí mě hlava, což u mě nebývá zvykem, a taky klouby a svaly. Mám pocit, jako kdybych včera zdolala půlmaratón. Navíc mně na noze vyskočilo pár divných pupínků. Po letech vyrážím navštívit svoji praktickou doktorku.

Popisuju svoje trable a při tom si vzpomenu, že mě někdy na sklonku léta štípl komár a furt se to nějak nechce zhojit. Doktorka štípanec na rameni prohlédne a preventivně předepisuje antibiotika. Nejsem zastáncem jejich zbytečného užívání, ale po třech měsících by to zjevně zanícené štípnutí už zmizet mělo, tak uposlechnu. Antibiotika beru předpisově, ale ejhle, třetí den se probouzím a na těle mám další pupínky, a taky mi v podpaží natekla uzlina. Vypravím se opět k praktické doktorce. Je vyděšená a neví... A tak se rozhodne poslat mě na Bulovku, protože tam jsou odborníci! „Na Bulovce se o vás postarají. Zkuste kožní anebo infekční oddělení, nejlépe oboje. Udělají vám tam všechna potřebná vyšetření a zjistí co a jak,“ zjevně v dobré víře, nemyslím si, že podložené osobní zkušeností, mě posílá z Vinohrad na druhý konec Prahy.

Pod kopcem nemocnice Na Bulovce mě po výstupu z tramvaje vítá nápis „ Objednávky pohřbů a příjem šatů“. Zdá se mi to morbidní a ještě netuším, že po pár návštěvách Bulovky pochopím, že to není až tak od věci. Minu pohřební službu, poté lékárnu, a pak už procházím branou do samotné nemocnice. Zajímavější je to cestou zpátky, bleskne mi hlavou. Když nepomůže nemocnice, ani lékárna, jsou tu ještě i jiné možnosti... Po prostudování mapy areálu se neznale rozhodnu navštívit nejdřív kožní ambulanci. To proto, že je blíž než oddělení infekce.

Přestože je půl osmé ráno, vyčkává před recepcí, která je vyzdobená hned několika cedulemi, jejichž pravému významu porozumím až v průběhu času, asi deset lidí. Všichni tam stojí s pořadovým číslem, které jim dal automat, a čekají, až je sestřičky vyzvou ke vstupu do recepce. Moje oko spočine na ceduli s nápisem „Pro nemoc personálu přijímáme neobjednané pacienty jen v akutním stavu – s horečkou apod.“ Znejistím. Svůj stav vnímám jako akutní, ale horečku nemám. Po opakovaných návštěvách tohoto oddělení pochopím, že toto sdělení tady mají pravděpodobně celoročně. Asi preventivně, aby si pacienti moc nedovolovali a byli vděčni, že se na ně vůbec kdy dostane. Bere si číslo a po hodině jsem vyzvána ke vstupu do recepce. Sestřička mě vyslechne a věcně mi sdělí „Ambulance č. 2”. Trpělivě usedám mezi dav. Po pěti hodinách čekání jsem povolána do ordinace. Velmi mladá doktorka si mě vyslechne a prohlédne si pupínky. Sykne směrem k sestřičce „Zavolejte prosím primářku, má dnes supervizi“. A omluvně se na mě usměje, že ještě ona sama nemá atestaci. Sestřička se setká s neúspěchem – primářka odmítne přijít. Supervize, nesupervize. Zkrátka se jí nechce... Mladá lékařka se nenechá rozhodit. Sebevědomě se na pupínky ještě jednou koukne a řekne, že mě poštípaly štěnice. „Štěnice?“ podivím se. „ Nikam jsem poslední dobou necestovala a doma, si myslím, podobnou havěť nemáme.“ Sestřička jí přispěchá na pomoc „To byste se divila, v kolika čistých domácnostech jsou štěnice. To chytnete klidně v metru.“ Na to není co říct. Nevím sice, proč by štípancům štěnice předcházely bolesti hlavy a svalů, a proč by šly tyhle potvory u nás doma jen na mě. Mám vysadit antibiotika, začít brát antivirotika, a pro jistotu zajít prý i na infekční oddělení zeptat se na jejich názor.

Na oddělení infekce na Bulovce už je to brnkačka. Čekám tu jen dvě hodiny. Dostanu se k paní doktorce, která mě prohlédne a radikálně prohlásí, že štěnice to rozhodně nejsou. Pošle mě na odběr krve. Výsledky ovšem budou až za 5 dnů, kdy mám přijít. Pak si řekneme. Doktorka přivolává kolegyni, která její názor podpoří. Antivirotika nejsou podle nich řešením a předepisují opět antibiotika. Ovšem jiná než zvolila moje praktická lékařka.

Probouzím se a sama sebe se leknu. Všude po nohách a rukách mám velké pupence podlité nějakou čirou tekutinou. Je víkend a já nevím, jestli mám čekat do pondělí, kdy mají být výsledky krve. Zvolím cestu trpělivosti. V pondělí, kdy dorazím na infekční oddělení Bulovky s tím, že je to akutní, jsem usazena bokem, abych případně nenakazila další pacienty, a čekám. Dvě, tři, pět hodin... Vcházím do ordinace a je zjevné, že paní doktorka je v šoku. Většina mého těla je pokryta zmokvalými, vystouplými a do hloubky zasazenými boláky. Opět přivolává kolegyni, která s sebou vede několik mediků. Optá se, jestli mně to nevadí. Je to pro dobro dalších generací a tak souhlasím. „To vypadá ošklivě,“ špitne jedna medička. Hmm, super! Výsledky krve zatím neukazují na žádnou chorobu, tak je všem můj stav záhadou. Doporučují vysadit antibiotika a začít brát antivirotika doplněná antihistaminiky. Znovu udělají odběr krve a posílají mě zpátky na kožní oddělení Bulovky za účelem histologie. Vyrážím hned. Je to jen o pár bloků dál.

Je jedna odpoledne a já se raduju, že tentokrát na kožním oddělení není tolik lidí. Směle si u automatu zažádám o pořadové číslo ke vstupu do recepce. Světe, div se! Z automatu vypadne papírek, že denní limit pacientů je dnes vyčerpán. Přesto se osmělím, do recepce i bez čísla nakouknu a poprosím „Jdu jen na histologii, poslali mě akutně z infekčního...” „Přijďte zítra ráno, histologii odpoledne neodebíráme,“ hlesne stvoření v recepci. A tak jedu domů na druhý konec Prahy. Vrátím se ráno.

Hezky jsem si přivstala, aby tu histologii odebrali hned za čerstva. Jsem tady před půl osmou a před okénkem recepce už čeká 20 lidí. Moje číslo je recepcí vyvoláno až po hodině a půl. „Jdu jen na histologii,“ pípnu znovu. „Počítejte s tím, že budete čekat několik dlouhých hodin,“ osopí se na mě sestra. „Ale já jdu na histologii a tu odpoledne neděláte, říkala včera vaše kolegyně,“ opáčím. „Ale děláme,“ na to sestra, a že musím čekat. Co naplat... Tentokrát to bylo rychlý, čekala jsem jen dvě hodiny. Histologii odebrali, a že mám přijít za deset dnů, až bude hotová. Dokud prý nebudou znát její výsledky, nemohou mě jinak léčit. Vypadá to prý na autoimunitní poruchu erythema multiforme... Musím být trpělivá. Anglicky patient. Začínám rozumět etymologii slova pacient. Ze svého zohyzdění jsem zoufalá a každý večer se modlím, aby mi tahle hrůza nevlezla i do obličeje...

Můj stav se zklidňuje, zdá se. Už nevyrážejí nové pupínky. Ty staré zasychají, ale rozhodně nemizí. Naopak! Získávají tmavě fialovou barvu a roztahují se do šířky. Vypadám jako posetá lézemi. Vyrážím na domluvenou kontrolu na infekčním. Už nečekám nijak závratně dlouho. Ujala se mi zde paní doktorka a pedagožka, které se mě zželelo, a které připadá ten můj případ z odborného hlediska zajímavý. Poprvé se o mě někdo opravdu zajímá. Má radost, že se lepším. V krvi je všechno v pořádku a už vidí i výsledky histologie. Zánět v kůži byl nezvykle hluboký a prý by byla škoda, kdyby na tak hezkém těle zůstaly takové jizvy. Je milá a dojala mě. Ale to už je prý na kožním, aby mi pomohli a poradili. Mám se tam zítra stavit a léčbu kůže s nimi na základě výsledků histologie probrat. Bylo prý ohromné štěstí, že nedošlo k zasažení obličeje. Projede mi mráz celým tělem... Hrozná představa!

Ke svému starému dobrému recepčnímu okénku na kožní ambulanci přistupuju i dnes velmi brzy ráno. Tedy přesněji k automatu s čísly. Na recepci se tentokrát dostávám už po půl hodině. „Je to tady na dlouhé hodiny čekání,“ nezklame ani tentokrát ten anděl v recepci. A nebýt cedule vedle její hlavy vyzývající k tomu, abychom se ke zdravotníkům chovali dobře, protože se pacienti shánějí lépe než kvalifikovaný zdravotnický personál, možná bych se neudržela. Trpělivě tedy usedám opět do čekárny. Tentokrát na dlouhých sedm hodin! Po šesté hodině čekání, kdy se čekárna stále plní lidmi, se dovolím slušně zeptat sestřičky, zda se ještě dnes dostanu na řadu, když za necelé dvě hodiny končí ordinační doba. „Tak jděte ke kožaři do svého místa bydliště, když jste tak akutní,“ štěkne na mě tato milá členka personálu nemocnice. Usedám a čekám tedy dál.

To čekání fakt stálo za to! V ordinaci se na mě jiná, opět velmi mladá doktorka, téměř ani nepodívá. Všechny zdravotnické zprávy zkoukne zběžně a zavolá si kolegu, který má supervizi. Tentokrát zkušený kolega přijde. Přeletí mě rychlým pohledem, do zpráv ani nenakoukne a řekne „Mazat kortikoidem“. Konečně slovo znalce! Haleluja!

V tuto chvíli nevím, jestli ještě někdy budu vypadat normálně. Myslím tak, aby si ode mě lidé v dopravních prostředcích nemuseli odstupovat s obavou, že jsou v blízkosti někoho, kdo si píchá už několik let intenzivně do rukou i do nohou heroin. Přesně takhle totiž aktuálně moje končetiny působí. Marry Christmas!

Autor: Jana Lohrova | sobota 14.12.2019 16:20 | karma článku: 29.40 | přečteno: 1394x

Další články blogera

Jana Lohrova

Skolila mě bartonelóza. Takhle před Vánoci…

Lidově se tomu říká nemoc kočičího škrábnutí, i když nevím, jestli ten název není trochu zavádějící. O nemoci se zatím moc neví a její osvěta je téměř nulová.

21.12.2019 v 19:08 | Karma článku: 22.68 | Přečteno: 1237 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Filip Vracovský

Ne všechny problémy se dají sníst

Ač by to jistě bylo elegantní řešení všech starostí a navíc by došlo k likvidaci důkazů, pokud by nás někdo chtěl kvůli tomu popotahovat.

17.1.2020 v 19:31 | Karma článku: 11.26 | Přečteno: 247 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Byla Naama Issacharová odsouzena nespravedlivě? Ano. Máme důkaz!

Jde o skandální ukázku dvojího metru použitého orgány činnými v trestním řízení Ruské federace. Za prvotní informaci na toto téma děkuji Evě Sládečkové, která mi do gmailu poslala příslušný webový odkaz.

17.1.2020 v 18:50 | Karma článku: 13.38 | Přečteno: 265 | Diskuse

Jan Ziegler

Senioři ať zemřou bez pomoci, vzkázalo drsně Rusko

Staří lidé mají nyní v Rusku smůlu, v tamních státních zdravotnických zařízeních je zakázána moderní lékařská péče pro občany nad 60 let. Zprávu o tom přinesl ruský web Rossijskaja gazeta.

17.1.2020 v 18:26 | Karma článku: 26.68 | Přečteno: 762 | Diskuse

Marek Trizuljak

Střípky, nostalgické i nadějné - Všechny zmínky v tomto blogu jsou o lidech naděje

"Pravda a láska byly tužbou Tvého srdce. Uvěřil jsi v ně a proti všemu, co Tě obklopovalo, jsi jim důvěřoval. To Ti dávalo odvahu i důvěru v budoucnost" (Dominik Duka o V. Havlovi, v prosinci 2011)

17.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 13.85 | Přečteno: 178 | Diskuse

Jindřich Kubánek

Zkreslené vidění - Demokratické hlasování

Je spousta politiků, kteří se ohánějí demokracií. Pokud se jim to hodí do krámu. Jestliže ne, hlasitě kvílejí, urážejí oponenty, organizují demonstrace a vůbec se chovají jak rozmazlení haranti.

17.1.2020 v 13:30 | Karma článku: 26.87 | Přečteno: 577 | Diskuse
Počet článků 2 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1315

Můj každodenní život je mi inspirací. Občas se neubráním tomu něco okomentovat. Většinou se sarkasmem, nadsázkou a černým humorem, které jsou mi vlastní. Pokud se mi krom toho, že upozorním na nějaký jev, podaří někoho i trochu pobavit, budu to brát jako bonus...

 

Najdete na iDNES.cz